Musíme se přiznat, že jsme celou trasu s kamerou pěšky neabsolvovali. Ne že bychom neměli takovou fyzičku, že bychom to nezvládli, ale svezli jsme se autem.

Podivujete se, že autem, o kterém jsem psal, že má na tuto cestu vjezd zakázán?! Nebylo to totiž auto ledajaké, nýbrž ekologické vozidlo na elektrický pohon patřící chataři Slávku Zelingerovi, s kterým jsme se takto domluvili.

Jak je z přiložené fotografie patrné, nejedná se o žádné hybridní vozítko, ale o předělaný sériový Citroen Berlingo, který má Slávek upravený. Je vybaveno elektromotorem, a ten nepotřebuje benzin, jen zásuvku s 220 V, na kterou ho po dojezdu napíchnete.

Autíčko je tedy maximálně ekologické a jede tak tiše, že jsme na překvapené turisty museli dokonce několikrát zatroubit, aby si nás vůbec všimli.

Po chvíli jsme dorazili na místo určení – na Turnerovu chatu.
Na nádherném místě přímo v srdci nejcennější části Šumavy na soutoku Zhůřského potoka s řekou Vydrou stojí Turnerova chata. Už na konci 19. století zde byla postavena jednoduchá usedlost, která se později rozrostla a začala turistům poskytovat občerstvení.

V roce 1932 však vyhořela, ale hned vzápětí byla postavena tato chata, která se zachovala do dneška víceméně ve stejné podobě. Když se ale podíváme do Baštova průvodce Šumavou z roku 1908, můžeme se v něm dočíst, že zde dostati lze piva, lépe však mléka se napíti. My jsme obé vyzkoušet nehodlali, takže jak chutná mléko na Turnerově chatě nevíme, ale pivo má Slávek skvělé!

Turnerova chata se dříve nazývala Turnerská nebo také Turnéřská. Nehledejte však za názvem chaty žádné jméno drsného šumavského horala, neboť byste ho hledali marně. Vysvětlení je totiž jiné! Na všech územích osídlených Němci existovaly různé tělocvičné spolky. Jedním z nich byli i „turneři“, kteří po vzniku Československa založili v roce 1919 spolek, a právě ti vybudovali tuto chatu. Turnerstvo, německy Turnerschaft, totiž byla německá celoříšská tělovýchovná organizace.

První tělocvičné či turnerské spolky vznikali v Německu na počátku 19. století, když tělesná cvičení byla působením F. L. Jahna rozšířená ze soukromých tělocvičných ústavů mezi široké lidové vrstvy. Jahnovým cílem bylo vytvořit zdatné a národně uvědomělé bojovníky za osvobození Německa a tělocvikem pozvednout vlasteneckého ducha a tělesnou sílu národa. Roku 1919 spojili se národní turneři v bývalém Rakousku v nový samostatný svaz Deutscher Turnerbund a němečtí turneři v Čechách a na Moravě utvořili roku 1919 Deutscher Turnverband, založený na stejných zásadách jako svaz rakouský.

Jejich další vývoj ale již tak idylický nebyl a později se proměnili ve velmi ostře šovinistickou německou organizaci, o čemž svědčí i to, že náčelníkem se v roce 1931 stal Konrad Henlein.

Milosrdný čas ale všechno zhojil. Turnerova chata tu stojí a poskytuje návštěvníkům všemožné radosti. A nabízejí rozhodně víc než jen pivo a mléko.

Obří hrnce ve VydřeNedaleko chaty se nalézají ve Vydře, jejíž balvanité koryto připomíná alpské ledovcové řeky, tzv. Obří hrnce. Pro vznik výrazných Obřích hrnců, které můžeme vidět u Turnerovy chaty, jsou nejdůležitější geologické poměry, spád toku (v okolí Turnerovy chaty až 55%, nejvyšší na Vydře) spolu s tvarem údolí a průtok.

Voda na Vydře unáší štěrk a drobné valounky, jimiž vodní vír otáčí v proláklině měkčího balvanu nebo skály, které obrušuje, a vytváří prohlubeň, jež se neustále zvětšuje, třeba až do rozměrů, že může posloužit k osvěžující horské vodní lázni. Na těchto místech se natáčela jedna ze scén filmu Kolja.

Ještě než vstoupíte do chaty a objednáte si něco z bohatého a velmi lákavého jídelníčku, nemůžete se nezastavit u výběhu vydry říční. Povídali jsme si s chatařem Slávkem Zelingerem o tom, jak ho napadlo tady výběh vybudovat. Pravda je prostá – děti, kterých sem se školními výlety chodí v sezoně stovky, se pořád ptaly, zda tady žijí vydry, když už se ta řeka takto jmenuje, a ony po cestě žádnou neviděly. Slávek jim trpělivě vysvětloval, že rozhodně žijí, ale vidět je nemohly, protože vydra je noční šelma, která ve dne spí a loví v noci. A žije tady, přestože pan Svěrák Koljovi v oskarovém filmu v jedné ze scén, která se natáčela pár metrů od chaty, tvrdil opak.

Smutná náhoda tomu chtěla, že jednoho dne přejelo auto vydří mámu a po ní zůstalo malé vydře. Rozjela se pátrací akce a po dlouhých hodinách bylo nalezené opuštěné a notně vyčerpané mládě, které dostalo jméno Míša. Nápad byl okamžitě na světě, a tak Slávek se svým kamarádem Ivanem Lukešem ze záchranné stanice v Kašperských Horách postavili pro vydru výběh. Jakoby detašované pracoviště, kde vydra ze záchranné stanice bude trávit léto na letním bytě. Vydra se okamžitě stala obrovským turistickým lákadlem a určitě i proto, že se proslavila jako televizní hvězda ve známém seriálu o Vydrýskovi. Míša byl totiž jednou z mnoha vyder, které Vydrýska hrály.

Výběh pro vydru, bar a interiérNechme teď ale Míšu alias Vydrýska skotačit v jeho výběhu, bavit děti a vydejme se do interiéru chaty, který okamžitě zaujme. Je jedním slovem nádherný! Prošel jsem horských chat u nás, na Slovensku i v Evropě hodně, ale můžu říct, že něco takového a tak krásně udržovaného se hned tak nevidí. Na výzdobě chaty se nezapře, že Slávek trávil mnoho let v Anglii. Chata je obložena dřevem a na policích jsou návštěvníkům k dispozici knihy různých jazyků i žánrů. Vše dokreslují mapy, krb a spousta malých drobností, hrníčky počínaje, vycpaným tetřevem konče.

To vše si můžete dlouhý čas prohlížet třeba při konzumaci mimořádně dobré houbové polévky, která je místní specialitou. Zajímavostí je, že na její přípravu ročně spotřebují třináct velkých pytlů sušených hub. V 1. zóně Národního parku Šumava se houby pochopitelně sbírat nesmějí, takže je kupují od jedné paní z Volar, která má na sběr hub licenci. Ubytování nabízí chata velice prosté. A pamatují tu i trampy, kteří nepotřebují postel a stačí jim přespat jen tak ve spacáku na kryté verandě. Chata má i díky majiteli s personálem velice přátelskou atmosféru. A pokud hrajete na hudební nástroj, nezapomeňte si ho vzít s sebou. Na nějaký falešný tón se tu nekouká.

Večer jsme strávili s významným šumavským fotografem Martinem Milfortem, jehož vyprávění bylo ozdobou našeho filmu, stejně jako jeho fotografie.

Fotograf Martin Milfort patří mezi fotografy – krajináře a jeho celoživotním zájmem se stala Šumava. Není divu, vždyť se v předhůří Šumavy v Sušici roku 1940 narodil a celý život žije v nedalekých Klatovech. Začal fotografovat, jako většina fotografů, coby samouk a až do své padesátky fotografoval takříkajíc na vedlejší úvazek.

Do roku 1989 se aktivně účastnil fotoamatérského dění – byl členem svého času docela významné fotoskupiny Luna. V té době již své „šumavské“ fotografie také vystavoval na samostatných i skupinových výstavách. Na konci 80. let svými černobílými fotografiemi „ilustroval“ mimo jiných i knihu Karla Klostermanna Črty ze Šumavy.

V roce 1990 se rozhodl, že se bude fotografii věnovat naplno. Od té doby jeho obrázky s tematikou Šumavy vyšly ve třech samostatných knihách: Chvála Šumavy (1996), Šumava romantická (2003) a Šumava – krajina poznání (2005). A pokud budete ze Šumavy posílat domů pohled, pak velmi pravděpodobně na něm naleznete Milfortovo jméno.

Po natočení rozhovoru jsme se přidali k partě jakýchsi turistů a u dobrého piva jsme vydrželi zpívat a rozprávět až do ranního kuropění. Šumění Vydry nás pak velmi rychle na pár nezbytných hodin uspalo, protože nás čekalo další dlouhé natáčení a túra na Horskou Kvildu za lidovým řezbářem Karlem Tittlem.

Ráno bylo stejně kouzelné jako předešlý den, a tak jsme rázně vyrazili k cíli. Jak již jsem se zmínil, z Turnerovy chaty se nabízí túra na Horskou Kvildu. Jedná se o nenáročnou zhruba osmikilometrovou túru z nadmořské výšky 820 m n. m do výšky 1075 m n. m.

Rozložená na šumavských pláních, lemovaná hlubokými lesy se nachází jedna z nejvýše položených obcí v Čechách. Horská Kvilda. Její katastr je údajně větší než celá Plzeň. Tento romantický kraj od nepaměti patřil českému královskému dvoru. První zmínky o osídlení pocházejí ze 14. století a jsou spojené s existencí obchodní stezky ze Sušice do bavorského Pasova. A také s rýžováním na Hamerském potoce. Osadníci se v minulosti zabývali převážně těžbou dřeva, rašeliny a sklářstvím. Postupem času sklářské řemeslo a těžba rašeliny zanikly. Jen dřevo a práce kolem něho trvají. Svůj ráz si obec zachovala do dnešních dní. Původní chaloupky jsou citlivě doplněny o moderní stavby.

Horská Kvilda je obcí s nejnižší průměrnou teplotou u nás a zvláště zimy tu bývají velmi drsné. Setkáte se tady se zajímavými lidmi, např. s lidovým řezbářem Karlem Tittlem, který se sice narodil v Plzni, ale jak sám říká, doma je tady na Horské Kvildě. Než se však k řezbářství dostal, pracoval dvacet let jako lesní dělník. Řezbářství se profesionálně věnuje až po roce 1990. jeho vyřezávané betlémy jsou vyhlášené široko daleko. Řezbářství zůstalo v rodině a štafetu převzal i Tittl junior.

Pan Tittl má k Turnerově chatě srdeční vztah. Vždyť kolem chaty krásným údolím řeky Vydry chodíval denně dvacet let do práce, takže ji zná ve všech ročních obdobích a za každého počasí. Při natáčení se vyznal, že si už nedokáže údolí vydry bez Turnerovy chaty vůbec představit. Je to spolu s vydrou pravý šumavský skvost.

„Dá se říct, že tahle úžasná šumavská chata je zážitkem sama o sobě a v podstatě každá její návštěva je událostí, o které se dá něco zajímavého napsat. Němečtí turisté ji prostě postavili na úžasném a jedinečném místě a je na místě jim k tomuto dílu jen zatleskat. Chata navíc přestála všechna protivenství času a osud je k ní zjevně nakloněn příznivou tváří. A tak sem můžeme my, milovníci přírody, kdykoli zajet, třeba se tu ubytovat a nechat se hýčkat veškerou tou nádherou kolem. Je jí tady totiž až marnotratné množství.

Chata leží v jednom z nejkrásnějších míst, které tahle republika nabízí, a navíc je to, po zbourání nedaleké Hálkovy chaty, jediné zařízení svého druhu v 1. zóně Národního parku Šumava. Najdeme ji přímov kaňonu řeky Vydry. Ten je, se všemi svými balvany, něčím tak mimořádným, že si nijak nezadá s podobnými místy někde v Kanadě nebo třeba v Norsku, což jsou země, které příroda obdařila něčím, čím jinde výrazně šetřila. Procházka od Čeňkovy pily, kde se Vydra stéka s Křemelnou, aby se od té chvíle jmenovala Otava, až po Antýgl patří k takovým mimořádným zážitkům, že kdo si ho ještě nedopřál, měl by si rvát vlasy a celé noci nespat. A pokud se na Turnerově chatě i ubytujete a vrátíte se se tam večer po turistické vycházce třeba z krásné Horské Kvildy, potěšíte se pozorováním skotačícího Vydrýska a po večeři zalezete do postele, bude vám celou noc hučet do snů voda Zhůřského potoka, která se valí těsně kolem chaty a sráží se s řekou Vydrou. A ručím vám za to, že taková ukolébavka vás uspí lépe, než kdyby vám zpívala nějaká pohádková víla.

A ještě jednu poznámku k okolí chaty pro vás mám. Pokud dojdete proti proudu Vydry na zmíněný Antýgl, vzpomeňte si na původní obyvatele téhle malebné dřevěné usedlosti. Byli to – jako většina lidí kolem – Němci, mluvili bavorským dialektem a říkali si Králováci. Ve zdejších mimořádně drsných podmínkách si uchovávali svou hrdost i svá starobylá práva. A velice mě zaujalo jejich heslo, které měli ve znaku: „Niemands Herr und Niemands Knecht, das ist Kűnisch Baurernrecht“. Přeloženo do jazyka, kterým asi většina z nás vládne přece jen výrazně lépe, to znamená tohle: „Nikoho pán a nikoho sluha, to je naše královácké právo.“ Řekl bych, že to nečekaně přesně vystihuje i můj pohled na život. Dalo by se to vyjádřit i jinak: Žít a nechat žít. Až se tedy budete těmito partiemi nádherné Šumavy procházet, vzpomeňte si třeba na její původní obyvatele, kteří nás můžou pořád ještě něčemu naučit (pokud samozřejmě budeme chtít). A jejichž stíny se na nás odněkud z přítmí hlubokých lesů pořád pozorně dívají.“